Vrah u mě doma

Už jste někdy dělali rozhovor s vrahem u sebe doma a on seděl na vaší sedačce?

Já musím mít pořád něco extra. Mně se to povedlo. Jednoho mi život do cesty postavil a já pořád přemýšlím, jaký byl hlavní důvod toho našeho setkání. Seznámili jsme se, když jsem pracovala jako brigádnice v jedné nejmenované firmě. Menší, nenápadný muž, který se za každou cenu snažil zaujmout a vzbudit zájem u opačného pohlaví. Byl milý, pozorný, nosil nám bonbóny a pomáhal nám odvážet paleťákem těžké věci. Zkrátka, gentleman každým coulem! Hned na začátku, co se mě ptal, jestli někoho mám, jsem mu řekla pravdu, komu mé srdce patří a že nikoho nechci a nikoho nehledám. Ještě párkrát jsme spolu zašli na pizzu, ale to bylo vše. O tom, že někoho zabil, jsem věděla, ale neznala jsem podrobnosti k jeho případu. Ono je totiž úplně něco jiného, když vám někdo řekne „Byl jsem ve vězení, protože jsem zabil v afektu,“ než znát pravdu do všech detailů a vcítit se do utrpení oběti.Nejdříve jsem se vše dozvěděla od holek a nakonec se mi svěřil i sám Pepa. Jsem žena, která se snaží nikoho nesoudit hned z prvního pohledu a nejprve lidi poznám a chci je pochopit. Nebojím se a nezáleží mi na mínění druhých, co si o mně kdo myslí, pokud vím, že dělám správnou věc. Nepřítele si pouštím co nejblíže k tělu, abych poznala jeho úmysl se mnou a včas se mu mohla ubránit. Určitě si teď říkáte: Ta ženská je ale pitomá! Vrah u mě doma.

Ona si chce pustit vraha do bytu a vůbec jí to nepřijde divné a nemá strach?

Ne! Neškatulkuji, nerozlišuji podle barvy pleti ani podle náboženského vyznání čí sexuální orientace. Nesmí mi to však nijak zasahovat do mého života. Pak teprve reaguji svou přirozeností. Co si kdo dělá za zavřenými dveřmi je přeci jeho věc a já se o to nikdy nezajímám. Vždyť i já mám svá tajemství za svými dveřmi a nikomu je pod nos nestrkám. Právo na soukromí máme přeci všichni. Mohl přeci jen zabití způsobit nebo v afektu neuhlídal ruku. Prostě dokud nebudu znát pravdu, nemůžu nikoho odsoudit. Na brigádě jsem byla skutečně jen chvíli, protože jsem potřebovala vyřešit co nejrychleji svou situaci se zablokovaným účtem kvůli dluhům bývalého muže. Potom už jsem ani holky ani Pepu neviděla. Vrah u mě doma

 

Je to už zhruba 14 dní, co jsme se potkali, když jsem jela za svou maminkou. Doprovodil mě a celou cestu jsme si povídali. Začala jsem být víc a víc zvědavá a mé otázky už směřovaly, dá se říct, pod pás. Drzá a neústupná novinářka 😀  Tehdy mi odpověděl jen na něco a má zvědavost začala lačnět po dalších a podrobnějších informacích.

„Musím s ním udělat rozhovor a pokusím se nahlédnout do duše vraha“, projel mi v hlavě nápad a já se ho už za žádnou cenu nechtěla vzdát. „Ano, to přesně udělám, napíši článek: „Rozhovor s vrahem u mě doma.“ Domluvili jsme se na další schůzce a pak jsme si ještě pravidelně začali i psát. Po chatu na Whatsapp, mi nechtěl nic moc říct a spíše se zaměřoval v komunikaci jen na sebe a svůj osobní život. Stále nemá žádnou životní partnerku a dost těžce nese samotu. On má vůbec všechny hodnoty a názory na všechno, co je dobré a špatné, zpřeházené. Snaží se na sobě pracovat, obklopuje se jen dobrými lidmi a využívá odbornou pomoc lékařů. Za chvíli už je tady a já nejsem vůbec nervózní. Měla bych mít strach, že se setkám s vrahem, ale já ho znala jako skladníka Pepu a strach jsem neměla. V jeho očích bylo vidět zlo i dobro a já to vždy přičítala k pobytu ve vězení, kde si člověk ledasčím projde. Ještě stále jsem neznala pravdu a právě proto jsem v něm viděla toho Pepu a ne chladnokrevného, brutálního vraha, což jsem se dozvěděla až o dvě hodiny později. Prozvonil mě a já si pro něho šla na zastávku a odvedla ho k sobě domů. Přinesl mou oblíbenou šunkovou pizzu, posadil se na mou sedačku a já se ho začala ptát. Byl připravený a souhlasil se vším i s uveřejněním jeho fotografie. Pravdu ale přede mnou skrýval, až do svého odchodu.

 

„Jak jsi vlastně zabil toho člověka a proč?“ zeptala jsem se a zvědavě povytáhla obočí.

„Podřezal jsem ho,“ odpověděl a pozoroval mou reakci.

„Do prdele, to si snad ze mě dělá srandu? On to řekne jen tak jako by se nechumelilo?“ zanadávala jsem v duchu.

„Já byl iniciátorem toho všeho. Prostě jsem v tom tehdy jako mladý asi viděl bydlení na nějakou dobu zdarma a tak jsem to celé naplánoval.“

„Takže ty jsi celou tu vraždu naplánoval? To nebylo v afektu při hádce?“

„Já to celé vymyslel, ale nevěděl jsem, že to udělám.“

„Co tomu předcházelo? Ty jsi ho k sobě vylákal a pak rovnou podřezal?“

„Já se s ním chtěl domluvit, ale on se začal hádat a vyhrožovat a já ho pak říznul do krku nožem. Kamarád mi ho pak pomohl uklidit.“

„Kdyby se choval jinak a situace by byla jiná, tak bys ho také zavraždil?“

„Asi ne, já se s ním chtěl domluvit, ale skutečně jsem to celé naplánoval jenom já.“

„Vyprávěl jsi mi o té své partičce z mládí, že za jejich přijmutí mezi sebe bys udělal všechno a dokonce jsi na sebe vzal i vykradené byty. Přijdeš mi jako osoba lehce manipulovatelná a citově vydíraná.“

„Nevím, je to možné. Já tenkrát skutečně chtěl mezi ně zapadnout a když mi nabídli ty vykradačky a policajti tam našli mojí občanku, tak jsem to vzal na sebe jako jejich hrdina. Oni mi pak řekli, že tu občanku tam viděli, ale nechali jí tam, aby vyzkoušeli, jak jsem solidární a jestli je prásknu. Neprásknul jsem je a vzal to na sebe.“

„Promiň, ale jestli ty v tom vidíš nějaké uznání, že tě měli rádi a brali mezi sebe, tak já v tom vidím, že tě prostě předhodili policajtům a tebe zmanipulovali, abys to vzal na sebe. Ty jsi musel být jako mladý hodně prázdný a citově vyprahlý. To jim dávalo nad tebou moc.“

„Když to říkáš takhle, tak s tebou musím souhlasit. Tenkrát jsem si myslel, že patřím k nim a že mě uznávají.“

„Jak dlouho jsi žil kriminálním způsobem života? Myslím tím, že jsi nepracoval, poflakoval jsi se, chlastal a žil z peněz z vykradených bytů?“

„Asi 4 roky. Všechno, co jsem v životě dělal, bylo jen průměrné. Nikdy jsem nedosáhl na to, abych byl vyjímečný. Rodiče na mě kladli velké nároky, protože pracovali na statku, kde byla zvířata a já jim tam musel pomáhat. Jako malý jsem neměl prostor ani volno pro sebe a ještě mě otec trestal mlácením, kdy chtěl. Na střední škole jsem si pak začal všechno vynahrazovat a potom, co jsem poznal tu partu lidí a postupně další, tak se mi zalíbil život bez práce, plný alkoholu, žen a krádeží.“

„Takže další mladý idiot, co si zkazil život kvůli špatnému příkladu z dětství i z mládí,“ pomyslela jsem si. „To ho ale neomlouvá, že se pak z něho stal vrah. Co čekal, pitomec, když si zahrával se zlem? Zlo se v nás začne rozšiřovat, pokud mu dáme možnost, aby vstoupilo do našich životů. Když jsme mezi zlými lidmi, staneme se také zlými, jako jsou oni. Jsme prostě takoví, že se přizpůsobujeme davu. Jsme jako opice v kleci, co se opičí svými gesty po těch, co jsou mimo klec.“

„Když mě pouštěli ven, tak mi vězeňský psychiatr řekl, že jsem se změnil a že si zasloužím, aby mě pustili dřív. Měl jsem radost, protože už se mi i zlepšovaly styky s rodinou.“

„Já si ale vůbec nemyslím, že je to správné, že tě pustili dříve, protože až teď, po mých otázkách a rozhovoru se mnou, si skutečně uvědomuješ, co jsi vlastně udělal a proč.“

„Máš pravdu! Ty se ptáš úplně jinak než doktoři a chvíle povídání s tebou ze mě uvolňuje všechno, co mě tížilo. Vždycky se mě jen ptali na podrobnosti a způsob provedení, ale nikdy se nezajímali o to, co bylo spouštěčem. Jsem rád, že jsem souhlasil s tím, že s tebou udělám rozhovor. Já se chci vážně změnit a žít normálně. Byl jsem mladý a pod vlivem zla a to mě zmanipulovalo.“

Chvíli jsem přemýšlela, o tom co právě řekl a zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila pořádně význam jeho slov.

 

• On se lituje!
• On se obhajuje!
• On se vymlouvá!
• On nevidí hloubku svého činu, pouze ztrátu let za mřížemi a odcizení rodiny.
• Přehlíží důležité a posuzuje zbytečné.

 

Co jsem to udělala? Jsem ve svém bytě s vrahem, který úmyslně někoho zabil a na to omluva není. Co když to udělá zase? Určitě to udělá. Psychologové a psychiatři posuzují stav člověka podle nějakých pitomých tabulek a vzorců a to je na poznání skutečného stavu pacienta hodně málo. Já hned po prvním rozhovoru vím, že tu díru, kterou v sobě má z dětství a později z dospělosti, jen tak nezaplní. Pokud se dostane do stejné situace a bude mít vedle sebe stejného komplice, nezastaví se ani na chvíli a znovu vyřeší  problém tím nejjednodušším způsobem. Ukončí život jiného člověka. V podstatě měl život o dost jednodušší než já  a stal se z něho vrah. Nemá v sobě trpělivost a není schopný sebekritiky. Jako outsider společnosti se chytal takových vyvrhelů, protože těm bylo jedno, že nic neumí. Mládí mu prostě nedovolilo vidět skutečnou pravdu a tak si myslel, jaký není frajer, když je v partě takových hovad! Když jsem byla mladá, tak právě taková hovada jsem s oblibou vždy setřela nebo slovně urazila. Vždycky jsem jim říkala, že jsou to hovna společnosti a jako hovna i skončí. Měla jsem pravdu! Všichni byli časem pozavíraní a některé z nich už zabily i drogy. Nikdy jsem nechápala lidi, co jim stačilo k životu být jen průměrnými a neměli touhu se někam posunout. Přesně tihle končili jako odpad společnosti a za každou svou chybu, vždy někoho obviňovali. Buď rodinu, partnery nebo známé. Stejný případ je i Pepa. Ublížený fakan, který neměl tolik pozornosti a citu a potrestal jednoho nevinného muže za všechny, co mu kdy ublížili. Srab! Žádný hrdina ale obyčejný zbabělec co nedokázal použít mozek a tak vzal raději do ruky nůž.

„Chtěl bych, aby sis přečetla pravdu o mě a jak to skutečně bylo, až odejdu.“

„Jak se přesně jmenuješ?“

„Josef Vignát.“

Zadala jsem jméno do Googlu a vyhledalo mi to pár článků. Jsem zvyklá, že v novinách hodně přehání a tak čtu všechno s rezervou a ne všemu věřím. Brutální a sadistická vražda, zněl titulek jednoho článku. Najednou jsem si uvědomila skutečnou realitu. Tohle není Pepa skladník! Jsem tady se sadistickým vrahem a snažím se zjistit, zda má vůbec nějakou duši. Možná jako dítě, měl svou křehkou duši, ale jeho osobnost zabilo mlácení jeho otcem, odstrkování společnosti a nedostatek citu ze strany matky. Jen povinnosti a práce. Žádné dětství. Někoho tohle vše posílí a utuží do dospělosti a někomu to zlomí vaz. Záleží na síle charakteru a emočním vnímání nás samých. Zažila jsem milionkrát větší násilí a nespravedlnost, ale vrah se ze mě nestal. Každý jsme prostě jiný. Co třeba lidé v koncentračních táborech? Co ti prožili bolesti, ponížení a utrpení a nestali se z nich vrazi. Přemýšlela jsem, co bych musela prožít, aby se ze mě stal vrah. Ano! Pokud by někdo chtěl ublížit mým dětem, nebo blízkým, stane se ze mě vraždící monstrum bez jakéhokoliv pocitu viny. Myslím, že to je pochopitelné, že to tak cítím. Důležité je, jak se v dané situaci zachovám. Představovat a plánovat v hlavě můžeme co chceme a je to naše fantazie, ať dobrá či špatná. Pokud jí však uskutečníme, už je to plánovaný úmysl. Takže Pepa je úkladný vrah a já se za chvíli, až odejde, dozvím podrobnosti a pravdu. Už zase mi létaly myšlenky v hlavě jedna přes druhou a já se je snažila si poskládat dohromady.

 

Proč mi hned neřekl, že nešlo jen o zabití, ale krutou vraždu a mučení? Stydí se za to, nebo má strach, že by ho hned každý odkopnul? Je i vrah člověk, co má nějakou duši? Lítost, kterou cítí, je lítost ke skutku který vykonal nebo je to lítost k sobě samému, že byl hloupý a na vše se mu přišlo? Co vlastně přinutí člověka k tak zbabělému činu – ukončit život druhého? To skutečně stačí jen problém, nebo že se ten druhý nějak proti nám proviní? Tyhle zákony oko za oko zub za zub platily ve Starém zákoně, ale teď jsme v jiném čase a od té doby jsme si prošli dost velkým vývojem osobností, inteligence a emočního vnímání.

Bože, já bych musela za svůj život být už masová vražedkyně, pokud bych měla vzít právo do svých rukou! Ublížilo mi nespočet lidí, ale ani na vteřinu jsem nepomyslela na to, že bych jim měla vzít život. Na to právo nemám!  Musím přiznat, že v myšlenkách jsem je skutečně chladnokrevně zabila, ale ve skutečnosti jsem je od sebe odstřihla a už nikdy je do svého života nevpustila.

„Půjdu tě doprovodit a pak začnu psát.“

„Dobře. Pak si přečti, jak to bylo a pochopím, když nebudeš chtít o mně psát, nebo už mě nebudeš chtít vidět.“

„Napíšu ten článek za každou cenu a budu potřebovat nějaký čas, abych zkousla všechno, co se dozvím. Pokud už tě nebudu chtít vidět, tak ti to napíšu. Nedělám nic, co nechci a neobklopuji se lidmi, kteří mi nemají co dát ani mě nikam neposunou. Ber to tak, že to byla boží vůle, abychom se setkali a já o tobě mohla napsat článek. Určitě je zajímavé vidět vraha i očima ženy civilistky a ne jen policie a médií. Takže čau, já ti napíšu, aby sis to přečetl, než to vydám.“

„Jo, dík a budu moc rád, když tě zase uvidím.“

Pepa odcházel a já šla pomalu domů psát. Zvědavost, která mě tlačila, byla však silnější a já hned vyhledala ty články, abych si je přečetla. Hned první článek mě doslova šokoval! Pražský městský soud poslal za brutální vraždu do vězení 22 letého Josefa Vignáta na 18 let a o rok mladšího Libora Vodáka na 17 let. Mladíci podle rozsudku koncem loňského května zvlášť surově zavraždili správce domu v ulici Bulovka v Praze 8 Josefa Gogu z důvodu čtrnáctitisícového dluhu na nájemném. Svou oběť ještě mučili a týrali, takže nešlo jen o pouhou vraždu. Jejich brutální počínání trvalo téměř hodinu. Usmrtili ho postupně střelbou z kuše, ranami nožem a údery cihlou do hlavy. Podle soudních znalců svou oběť mučili naprosto bez emocí a bez lítosti. Do prdele, tak to je úplně něco jiného, než mi o sobě řekl! Dá se tohle někdy vůbec odpustit? Tohle je zvířecí pud a ne lidský. Někoho mučit a týrat může jen slaboch a sráč, co by se sám pomočil s prominutím strachy, kdyby byl na místě oběti a ještě by skuhral o milost! Omlouvám se, že jsem sprostá, ale jinak to říct slušněji neumím. Takže on je skutečně sadistický vrah, co neměl slitování s životem druhého člověka? Než by si našel práci nebo si půjčil peníze, tak raději zabil? Jedna hloupost za druhou ukazuje inteligenci takových jedinců. Tím co udělal, dal za pravdu všem, kteří mu po celý život ubližovali a nadávali mu do spodiny společnosti. On sám je toho totiž důkazem a jeho vlastní konání.

Takže milý Pepo vzkaz pro tebe

Článek jsem napsala, jak jsem slíbila. Chtěl jsi znát můj názor na tebe a já ti řekla, že budu psát sama za sebe. Slovo držím! Můj názor na tebe je, že tvé sebelitování není na místě a měl by ses konečně podívat pravdě do očí. Pokud je skutečnost vše, co se o tobě píše, tak jsi vrah se sadistickými sklony. Myslím, že hodně velký frajer jsi hlavně ve společnosti dalších kumpánů. Pokud myslíš vážně svou nápravu, tak se takovému odpadu jako jsi ty sám, vyhýbej. Zapracuj na svém sebeovládání a využívej odbornou pomoc lékařů. Přiznej si, že jsi byl skutečná svině a proto jsi takhle dopadnul! Nic neomlouvej a nehledej vinu jinde! Teď můžeš všem dokázat, že i vrah se může změnit. Já tomu sice moc nevěřím, ale třeba budeš fakt zázrak přírody a pod dobrým vlivem se ti to podaří. Pepovi skladníkovi bych to přála, ale tomu cizímu chlapovi, co ukončil pro svůj zisk a zábavu život lidské bytosti, ne! Článek je u konce a já se s tebou i takhle rozloučím. Jsi osoba, kterou nechci mít ve svém životě. Já jsem statečná a se vším jsem se dokázala vypořádat, ale tohle je i na mě silná káva. Tvůj způsob proč a způsob jak, já nepochopím. Jelikož jsem inteligentní bytost, já bych vše řešila jinak. Doufám, že budeš respektovat mé rozhodnutí a tím posílíš i své sebeovládání. Možná se urazíš a vyřkneš zas další ortel nad něčím životem a nebo se chceš skutečně změnit a přijmeš mou kritiku, abys mohl jít dál. Je to na tobě, jak moc jsi inteligentně povyrostl a zda stejné chyby budeš opakovat. Držím ti palce, pokud to myslíš skutečně vážně a chceš se svým životem něco udělat. Dávej pozor, ať se nikdy nedostaneš do situace, abys byl bez peněz a vyhýbej se alkoholu. Maluj si své obrázky, protože ty jsou vážně krásné. Upevni vztahy s rodinou a pokračuj dál v léčbě. Vybírej si lidi ve své blízkosti a špatným se vyhýbej. Do komentáře pod článkem můžeš napsat svůj názor. Já ho teď vyjádřila. Vrah u mě doma 

Sbohem Eva