„Ruský prezident nabízí komplexní zhodnocení odkazu druhé světové války a tvrdí, že evropští politici a zejména polští vůdci si dnes přejí zamést Mnichovskou zradu pod koberec. Mnichovská zrada ukázala SSSR, že západní země by se zabývaly otázkami bezpečnosti, aniž by zohlednily zájmy ostatních“
Vladimír Putin
Stalin a jeho spolupracovníci si skutečně zaslouží mnoho legitimních obvinění. Vzpomínáme na zločiny spáchané tehdejším režimem proti vlastním lidem a na hrůzu masových represí. Jinými slovy, existuje mnoho věcí, které mohou být sovětským vůdcům vyčítané, ale určitě k nim nepatří špatné pochopení povahy situace vnějších hrozeb. Viděli, jak byly učiněné pokusy zradit Sovětský svaz, aby jednaly s Německem a jeho spojenci. S ohledem na tuto skutečnou hrozbu se snažili koupit drahocenný čas potřebný k posílení obrany země SSSR.
V současné době slyšíme spekulace a obvinění proti modernímu Rusku v souvislosti s tehdy podepsaným Paktem o neútočení. Ano, Rusko je právním nástupcem SSSR a sovětského období – se všemi jeho triumfy a tragédiemi – je neoddělitelnou součástí naší tisícileté historie. Připomeňme si však, že Sovětský svaz provedl právní a morální posouzení tzv. Paktu Molotov – Ribbentrop. Nejvyšší sovět ve svém usnesení ze dne 24. prosince 1989, oficiálně odsoudil tajné protokoly jako „akt osobní moci“, který nijak neovlivnil „vůli sovětského lidu, který za tuto tajnou dohodu nenese žádnou odpovědnost“.
Přesto jiné státy upřednostňovaly zapomenout na dohody, které nesou podpisy nacistických a západních politiků, nemluvě o právním nebo politickém hodnocení takové spolupráce, včetně tichého souhlasu – či dokonce přímého navázání – některých evropských politiků v barbarských plánech Nacistů. Stačí si vzpomenout na cynickou frázi, kterou řekl polský velvyslanec v Německu J. Lipski během rozhovoru s Hitlerem dne 20. září 1938: „… pro vyřešení židovského problému, my Poláci postavíme na jeho počest… skvělý pomník ve Varšavě. “
Kromě toho nevíme, zda existovaly nějaké tajné „protokoly“ nebo přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Jediné, co zbývá udělat, je věřit slovům evropských lídrů. Zejména materiály týkající se tajných anglo-německých rozhovorů dosud nebyly odtajněny. Proto vyzýváme všechny státy, aby urychlily proces zveřejňování svých archivů a zveřejňování dříve neznámých dokumentů o válce a předválečném období – tak, jak to Rusko v posledních letech učinilo. V této souvislosti jsme připraveni na širokou spolupráci a společné výzkumné projekty zapojující historiky. Vraťme se však k událostem bezprostředně předcházejícím druhé světové válce.
Bylo naivní uvěřit, že Hitler, jakmile obsadí Československo , nebude uplatňovat nové územní požadavky. Tentokrát nároky měl i jeho nedávný komplic při rozdělení Československa – Polsko. Zde se opět jako záminka použilo dědictví Versailles, zejména osud tzv. Danzigova (Gdaňsk) koridoru. Vinu za tragédii, kterou Polsko poté utrpělo, leží zcela na polském vedení a polských elitách, které bránilo vytvoření vojenské aliance mezi Británií, Francií a Sovětským svazem a spoléhalo se na pomoc západních partnerů, kteří házeli vlastní lidi pod parní válec, Hitlerova stroje ničení. Německá ofenzíva byla nasazena v plném souladu s doktrínou blitzkriegů.
Navzdory divokému hrdinskému odporu polské armády byly německé jednotky 8. září 1939 – teprve týden po vypuknutí války – na cestě do Varšavy. Do 17. září uprchli polští vojenští a političtí vůdci do Rumunska a opustili svůj lid, který pokračoval v boji proti útočníkům.
Naděje Polska na pomoc západních spojenců byla marná. Po vyhlášení války proti Německu postupovaly francouzské jednotky na německé území jen několik desítek kilometrů. Všechno to vypadalo jako pouhá demonstrace rázného jednání. Kromě toho se Anglo-francouzská nejvyšší válečná rada, která měla první schůzku dne 12. září 1939 ve francouzském městě Abbeville, rozhodla vzhledem k rychlému vývoji v Polsku zcela zrušit ofenzívu. Tehdy začala neslavná falešná válka. To, co Británie a Francie udělaly, bylo očividnou zradou jejich závazků vůči Polsku.
Později během norimberských soudů němečtí generálové vysvětlili svůj rychlý úspěch na východě. Bývalý náčelník operačního štábu německého vysokého velení, generál Alfred Jodl připustil: „… porážení jsme nebyli již v roce 1939 pouze proto, že asi 110 francouzských a britských oddílů umístěných na západě proti 23 německým oddílům během naší války s Polskem, zůstalo naprosto nečinnými. “ Požádal jsem o stažení z archivů celého souboru materiálů týkajících se kontaktů mezi SSSR a Německem v dramatických dnech srpna a září 1939.
Podle dokumentů odst. 2 tajného protokolu k Německo-sovětskému paktu o neútočení ze dne 23. srpna 1939 uvedl, že v případě územně-politické reorganizace okresů tvořících polský stát, by hranice sfér zájmu obou zemí vedla „přibližně podél řek Narew, Visla a San“. . Jinými slovy, sovětská sféra vlivu zahrnovala nejen území, která byla převážně domovem ukrajinské a běloruské populace, ale také historicky polské země na rozhraní Visly a Bug interfluve. Tato skutečnost je v těchto dnech velmi málo známa. Podobně jen málokdo ví, že bezprostředně po útoku na Polsko v počátku září 1939, Berlín důrazně a opakovaně vyzýval Moskvu, aby se připojila k vojenské akci. Sovětské vedení SSSR, však tyto výzvy ignorovalo a plánovalo se vyhýbat zapojení do dramatického vývoje co nejdéle.
Teprve když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie nebudou pomáhat svému spojenci a Wehrmacht dokáže rychle obsadit celé Polsko a uvolní se mu přístupy k Minsku, se Sovětský svaz rozhodl vyslat, ráno 17. Září své jednotky Rudé armády, spojující do tzv. Východních hranic, které dnes tvoří součást území Běloruska, Ukrajiny a Litvy.
Očividně neexistovala žádná jiná alternativa. Jinak by SSSR čelil vážně zvýšeným rizikům, protože – řeknu to znovu – stará sovětsko-polská hranice běžela jen několik desítek kilometrů od Minsk. Země by musela vstoupit do nevyhnutelné války s nacisty z velmi nevýhodných strategických pozic, zatímco miliony lidí různých národností, včetně Židů žijících poblíž Brestu a Grodna, Przemyśla, Lvova a Wilny, by nechali zemřít v rukou nacistů a jejich místních spolupachatelů – antisemitů a radikálních nacionalistů.
Skutečnost, že se Sovětský svaz snažil vyhnout zapojení se do rostoucího konfliktu tak dlouho, jak je to bylo možné, protože nechtěl bojovat bok po boku s Německem, byla důvodem toho, proč ke skutečnému kontaktu mezi sovětskou a německou jednotkou nastal mnohem dále na východ než byla odsouhlasená hranice v tajném protokolu. Nebylo to na řece Visle, ale blíž k tzv. Kurzonově linii, kterou v roce 1919 doporučila Tripartita, jako východní hranici Polska.
Jak je známo, sotva má smysl používat spojovací náladu, když mluvíme o minulých událostech. Řeknu jen, že v září 1939 mělo sovětské vedení příležitost přesunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až do Varšavy, ale rozhodlo se proti tomu.
Němci navrhli formalizovat nový status quo. 28. září 1939 podepsali Joachim von Ribbentrop a V.Molotov v Moskvě Smlouvu o hranicích a přátelství mezi Německem a Sovětským svazem , jakož i tajný protokol o změně státní hranice, podle kterého byla hranice na hranici demarkace uznána. kde obě armády de facto stály.
Na podzim 1939 zahájil Sovětský svaz strategické a obranné cíle začlenění Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich připojení k SSSR, bylo provedeno na smluvním základě se souhlasem zvolených orgánů. To bylo v souladu s tehdejším mezinárodním a státním právem. Kromě toho se v říjnu 1939 připojilo do Litvy opět město Vilna a jeho okolí, které byly dříve součástí Polska. Pobaltské republiky v SSSR si zachovaly své vládní orgány, jazyk a měly zastoupení ve vyšších státních strukturách Sovětského svazu.Během všech těchto měsíců probíhal neviditelný diplomatický a politicko-vojenský boj a zpravodajské práce. Moskva pochopila, že čelí tvrdému a krutému nepříteli a že tajná válka proti nacismu již probíhá. A není důvod brát oficiální prohlášení a formální protokolové záznamy té doby jako důkaz „přátelství“ mezi SSSR a Německem. Sovětský svaz měl aktivní obchodní a technické kontakty nejen s Německem, ale také s dalšími zeměmi.
Zatímco se Hitler znovu a znovu snažil vtáhnout Sovětský svaz do konfrontace Německa s Velkou Británií. Ale sovětská vláda stála pevně. Poslední pokus přesvědčit SSSR, aby jednali společně, učinil Hitler během návštěvy Molotova v Berlíně v listopadu 1940. Molotov však přesně dodržoval Stalinovy pokyny a omezil se na obecnou diskusi o německé myšlence, že by se Sovětský svaz připojil k tripartitnímu paktu, podepsáném Německem, Itálií a Japonskem v září 1940 a namířeno proti Velké Británii a USA. Není divu, že již 17. listopadu vydal Molotov následující pokyny sovětskému zplnomocněnému zástupci v Londýně Ivanu Maisky: „Pro vaši informaci… V Berlíně nebyla podepsána žádná dohoda, ikdyž měla být podepsána. Prostě jsme si vyměnili naše názory v Berlíně… a to bylo všichno… Zdá se, že Němci a Japonci se zdají být odhodláni tlačit nás směrem k Perskému zálivu a Indii.
Diskutovali jsme o této záležitosti, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nevhodné. ““ 25. listopadu sovětské vedení prohlásilo, že oficiálně předložilo do Berlína podmínky, které byly pro nacisty nepřijatelné, včetně stažení německých jednotek z Finska, smlouvy o vzájemné pomoci mezi Bulharskem a SSSR a řady dalších . Záměrně tak vyloučila jakoukoli možnost připojení se k Paktu. Takové postavení rozhodně formovalo Führerův záměr rozpoutat válku proti SSSR. Již v prosinci Hitler schválil Barbarossův plán, když odložil varování svých stratégů o katastrofálním nebezpečí, že bude mít válku na dvou frontách. Udělal to s vědomím, že Sovětský svaz je hlavní silou, která mu čelí v Evropě, a že nadcházející bitva na východě bude rozhodovat o výsledku světové války. Neměl pochybnosti o rychlosti a úspěchu moskevské kampaně. A zde bych rád zdůraznil následující:
Západní země uznaly záměr Sovětského svazu zajistit svou národní bezpečnost. Ve skutečnosti 1. října 1939 tehdy Winston Churchill, první lord Admirality, ve svém projevu v rádiu řekl: „Rusko prosazovalo chladnou politiku vlastního zájmu… Ale ruské armády by měly stát na této linii (nová západní hranice),byla jasně nezbytná pro bezpečnost Ruska proti nacistické hrozbě. “ 4. října 1939 britský ministr zahraničí Halifax ve svém vystoupení v Sněmovně lordů řekl: „… je třeba připomenout, že kroky sovětské vlády měly posunout hranici v podstatě na hranici doporučenou lordem Curzonem na Versailleské konferenci.
V neformální komunikaci se sovětským zplnomocněným zástupcem Maiskym mluvili britští diplomati a politici na vysoké úrovni otevřeněji. 17. října 1939 státní tajemník pro zahraniční věci RA Butler mu přiznal, že britské vládní kruhy věří, že není možné vrátit západní Ukrajinu a Bělorusko do Polska. Pokud by bylo možné vytvořit etnografické Polsko skromné velikosti se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Británie a Francie, britská vláda by se považovala za docela spokojenou. 27. října 1939, Chamberlainův hlavní poradce H.Wilson řekl, že Polsko musí být obnoveno jako nezávislý stát na jeho etnografickém základě, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.
Je třeba poznamenat, že v průběhu těchto rozhovorů byly prozkoumány také možnosti zlepšení Britsko-sovětských vztahů. Tyto kontakty do značné míry položily základ budoucí alianci a koalici proti Hitlerovi. Churchill vynikal mezi ostatními odpovědnými a prozíravými politiky a navzdory jeho neslavné nechuti vůči SSSR, byl již dříve ochoten spolupracovat se Sověti. V květnu 1939 řekl v Dolní sněmovně: „Budeme ve smrtelném nebezpečí, pokud se nám nepodaří vytvořit velkou alianci proti agresi. Nejhorší by bylo vyvolat jakoukoli přirozenou spolupráci se Sovětským Ruskem.“ Po zahájení nepřátelství v Evropě se při svém setkání s Maisky 6. října 1939 přiznal, že mezi Spojeným královstvím a SSSR nedošlo k žádným vážným rozporům, a proto neexistovaly důvody pro napjaté nebo neuspokojivé vztahy.
Rovněž uvedl, že britská vláda dychtí po rozvoji obchodních vztahů a je ochotna diskutovat o jakýchkoli dalších opatřeních, která by tyto vztahy mohla zlepšit. Druhá světová válka se nestala přes noc, ani nezačala neočekávaně nebo najednou. A německá agrese proti Polsku nebyla jen tehdy. Byl to výsledek řady tendencí a faktorů tehdejší světové politiky. Všechny předválečné události padly na místo a vytvořily jeden fatální řetěz.
Hlavními faktory, které předurčily největší tragédii v historii lidstva, však byly bezpochyby státní egoismus, zbabělost, upokojení agresora, který získával sílu, a neochota politických elit hledat kompromis. Proto je nespravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva nacistického ministra zahraničí Ribbentropa v Moskvě byla hlavním důvodem zahájení druhé světové války. Za její vypuknutí jsou do určité míry odpovědné všechny vedoucí země. Každá z nich udělala fatální chyby, protože arogantně věřila, že by mohla oklamat ostatní, zajistit si jednostranné výhody pro sebe nebo se držet dál od hrozící světové katastrofy.
Tato krátkozrakost, odmítnutí vytvoření kolektivního bezpečnostního systému stálo miliony životů a obrovské ztráty.V žádném případě nemám v úmyslu převzít roli soudce, obvinit nebo někoho obvinit, natož zahájit nové kolo mezinárodní konfrontace informací v historické oblasti, která by mohla země a národy postavit na loggerheads. Věřím, že právě akademici se širokým zastoupením uznávaných vědců z různých zemí světa by měli hledat vyvážené hodnocení toho, co se stalo. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu.
Z mé strany jsem vždy povzbuzoval své kolegy, aby budovali klidný, otevřený dialog založený na důvěře, aby se na společnou minulost dívali sebekritickým a nestranným způsobem. Takový přístup umožní opakovat chyby, které se v té době dopustily, a zajistit nadcházející roky mírový a úspěšný rozvoj. Mnoho našich partnerů však ještě není připraveno ke společné práci. Naopak, sledují-li své cíle, zvyšují počet a rozsah informačních útoků proti naší zemi, snaží se nás přimět k tomu, abychom poskytovali výmluvy a cítili se vinni, a přijímali důkladně pokrytecké a politicky motivované prohlášení.
Například usnesení o významu evropské památky pro budoucnost Evropy, které schválil Evropský parlament dne 19. září 2019, přímo obvinilo SSSR spolu s nacistickým Německem z rozpoutání druhé světové války. Netřeba dodávat, že v něm není vůbec zmínka o Mnichově. Domnívám se, že takové „papírování“ – protože nemohu nazvat toto usnesení dokumentem – jehož zjevným záměrem je vyvolat skandál, je plný skutečných a nebezpečných hrozeb. Ve skutečnosti byla přijata velmi slušnou institucí. A co to ukazuje?
To bohužel odhaluje úmyslnou politiku zaměřenou na zničení poválečného světového řádu, jehož vytvoření bylo věcí cti a odpovědnosti za státy, z nichž řada zástupců dnes hlasovala pro toto klamavé řešení. Zpochybnili tak závěry norimberského soudu a úsilí mezinárodního společenství o vytvoření po vítězných univerzálních mezinárodních institucích z roku 1945. Dovolte mi v tomto ohledu připomenout, že samotný proces evropské integrace vedoucí k vytvoření příslušných struktur, včetně Evropského parlamentu, bylo možné pouze díky poučení z minulosti a přesnému právnímu a politickému posouzení. A ti, kdo úmyslně zpochybnili tento konsenzus, podkopávají základy celé poválečné Evropy.