Jak vypadá poslední dopis od sebevraha
Dostali jste se do fáze ve svém životě, že už jste viděli jen pouhý konec cesty a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco změnilo? Myslíte si, že každý sebevrah je v podstatě zbabělec? A co když je to naopak hodně silná osobnost, která jen neunese tíhu svého života? Jak by jste soudili takového člověka? Přemýšleli jste někdy vy osobně, že by jste svůj život ukončili nebo jste měli především strach z bolesti a pozdějších následků? Má právo si vzít život žena, která je matkou dětí? Je to od ní sobecký postoj? Co by jste jí vlastně řekli? Kráva!
Jenže co když už ji to tady na tom světě prostě nebaví a je unavená tou špínou co kolem sebe vidí? I tak byste ji měli za zbabělce nebo sobce? Možná si prošla ne zrovna jednoduchým životem a to, co ji přinutilo napsat dopis a ukončit tuhle etapu cesty, která ji zmáhá a nelíbí se jí, pro ní stále bohužel pokračuje dál. Pořád je to pro vás zbabělec? Co konkrétně udělala špatně, kromě toho, že se rozhodla vše jednou pro vždy skončit? Vážně by mě zajímalo vaše stanovisko k jejímu činu. Budete nekompromisní právě proto, že je matkou nebo projevíte pochopení, že už neměla sílu na další rány osudu? Když se v zahraničí dožadovali pacienti po vleklých bolestech eutanázie, my se na to dívali tak nějak s nepochopením. Dnes už ale víme, že i oni mají právo rozhodnout se, zda chtějí žít další roky v bolestech a trápení nebo odejdou když ještě mají sílu a nemoc jim ještě dovoluje prožívat zbytky chvil se svými blízkými. Většinou se jedná o pacienty s rakovinou nebo pacienty v dlouhodobém komatu. Je to vysilující jak pro ně osobně, tak i pro jejich rodiny. Právě nad tím přemýšlela ona celou noc. Její rozhodnutí vše skončit, však bylo pevné. Možná si říkáte, že jsou na tom lidé hůř než ti, co to vzdali, ale věřte, že tohle ona ví. I ona se dnes ráno dívala do zrcadla a znovu se ujišťovala, že není jiná cesta. Možná byla, ale ona ji prostě neviděla. Duševní bolest je jiná než fyzická bolest a pokud u sebe nemáme nikoho, kdo by nás zastavil, deprese nás smete jako lavina. Obrátila se na pomoc i k úřadům, kterým vlastně platíme za to aby nám pomáhali. Bohužel pro ně nebyla ta správná osoba pro pomoc. V České Republice se totiž vyplatí nepracovat rodit děti, nebo marodit na stát a v klidu se válet doma. Tohle její případ nebyl. Ona po skončení mateřské dovolené pracovala a snažila se. Pouze musela zaplatit za chyby druhých a svůj špatný výběr a to jí dostalo až tam odkud se sama nedokázala zvednout. Všichni jen radili a odsuzovali, ale jinak než slovem pomoct nemohli. Vždy jen slyšela: jsi matka tak musíš!
Posadila se k počítači a začala psát svůj poslední dopis a zároveň svůj osobní vzkaz pro své děti. Možná jí pochopí a možná jí budou nenávidět. Chtěla jim vysvětlit své rozhodnutí a dát jim pár rad, jak by měli žít, až tu ona nebude. Po tvářích jí stékaly slzy a bolest, kterou cítila uvnitř sebe, byla nepopsatelná. Dopis pojmenovala- Pro mé děti. Nedávno se ptala svého nejmladšího syna, kde by hledal vzkaz, pokud by mu nějaký zanechala. „Ve tvém počítači,“ odpověděl bez přemýšlení. Byla si jistá, že právě ten nejmladší vzkaz najde. Zbývalo jí jen pár dní do jejího posledního plánu. Přestala psát a začetla se do svého dopisu.
Chci abyste věděli, že nic z toho co bude není a nebylo kvůli vám. Je to už pro mě hodně náročné a já už nemám víc sil bojovat pořád s něčím novým. Snažit se a pořád začínat znovu a znovu vyčerpá každého člověka a já už takhle existuji od malé holčičky. Nejsem hrdá na svůj život a na to, jaké jsem udělala chyby. Nejvíce jsem svými chybami ublížila vám. Omlouvám se! Všechno jsem zajistila, abyste neměli žádné starosti. Cítím, že to ještě neskončilo a já už nechci. Nelíbí se mi tenhle svět a nebaví mě to tady. Nezlobte se prosím na mě, ale pochopte, že už to špatné musím skončit. Tady by mě to ničilo postupně a nic by neskončilo, jen přibývalo. Nevěřím lidem kolem sebe a jsem plná strachu. To nechci!!! Chci už klid a spokojenost a jedině tohle je mé východisko. Možná si řeknete, že jsem byla srab a nemyslela na vás, ale to není pravda. Dokud jsme spolu mohli být, tak jsme vedle sebe stejně jen procházeli a bydleli pod jednou střechou. Měli jste své světy počítačů a kamarádů a že je máma pořád sama, jste si nevšimli. Nic se nezmění, vždy tu ve vašich myšlenkách budu a pokud jste si zapamatovali alespoň něco z toho, co jsem vám vždy říkala, budete připraveni na tvrdý a nelítostný život. Byla jsem na vás přísná, abych z vás vychovala silné a hrdé jedince. Nesmíte být jako vaši otcové. Buďte jako vaše máma! Nevzdávejte se bez boje, neponižujte se a nikdy nedělejte nic, za co byste se museli před Bohem stydět. Každé ráno se přeci na sebe díváte do zrcadla a nechcete se cítit jako zrůdy, co někomu ubližují. Nedělejte nic, co nechcete, aby vám dělali druzí. Nehrajte si s ničími city ani neubližujte jiným způsobem. Nikdy nevíte, koho před sebou máte a jak silný je ten člověk, se kterým by jste si zahrávali. Chci být na vás jako matka hrdá! Nechci žádné pietní místo ani nic podobného. Chci být jen ve vašich myšlenkách a vašich srdcích! Naučte se být k sobě tvrdí a kritičtí, abyste se pořád posouvali dopředu. Učte se a vzájemně si pomáhejte. Vychovala jsem vás s láskou jednoho k druhému, tak se tak chovejte.
Pomalu dopisovala poslední věty. Všechno už bude vyřešené, opakovala si stále dokola. Právě teď jiné řešení neviděla. Snad její kniha zajistí budoucnost jejich dětí a zůstane tak po ní nějaký odkaz ze záhrobí.
Tak co myslíte? Má ta žena právo rozhodnout o svém životě? Mohl by nějak tak vypadat poslední dopis sebevraha? Napište do komentáře co by měla udělat.