Na život a na smrt už jsem zvyklá
Každé z vás už určitě odešel ze života nějaký blízký člověk a každá z vás tuto ztrátu nese jinak. Procházíte si obdobím pláče, smutku a stavů bezmoci, že už nic nebude stejné jako dřív. Do vaší mysli přichází otázky. Proč právě vám se to stalo? Proč si smrt nevzala někoho jiného? Také si říkám, jak je to na tomhle světě nespravedlivé, že umírají lidé, kteří nikomu nikdy neublížili a celý svůj život zasvětili pomoci bližním a své rodině. A proč různé mrchy a hajzlové tu jsou ještě dlouho mezi námi, aby nám pili krev? Je skutečně zárukou dlouhého života jíst zdravě, nekouřit a nepít alkohol? Není! Znám hodně příkladů ve svém okolí, kdy muž nebo žena se dožili vysokého věku a zdravě vůbec nežili. Na druhou stranu ti, co se snažili žít zdravě, odešli z tohoto světa v ještě dost mladém věku. Takže co vlastně můžeme udělat my? Co tedy rozhoduje o tom, u koho smrt zaklepe na dveře a pozve se sama na návštěvu? Nic! Říká se, že smrt je jediná spravedlnost na tomto světě, protože si vezme chudého i bohatého, bez rozdílů náboženství nebo barvy pleti. Jenže co když i ta smrt je jen poslušný voják, který plní předem předepsaný rozkaz a na nic se neptá? Kdo vlastně sepsal ten seznam, podle kterého smrt bere naše blízké, které tolik milujeme? Jsou na život a na smrt nějaká pravidla? Život a smrt nic jiného za tím není. Narodíme se proto, abychom jednou zemřeli.
Ať se budeme ptát, na co chceme, odpověď nikdy nedostaneme. Co je mezi nebem a zemí, je nám totiž skryto a našim logickým myšlením to nelze pochopit ani vysvětlit. Nezbývá nám tedy nic jiného, než si prostě na život a na smrt zvyknout a přijmout je jako naší součást. Naši bolest ze ztráty bližních pomalu překryjí běžné starosti všedních dní. Musíme zařídit pohřeb, postarat se o vyřízení pozůstalosti a postarat se také o všechny úřední nezbytnosti. To vše nás tak zaměstná, že v té první fázi nebudeme mít ani možnost nad něčím přemýšlet. Skutečná bolest přijde, až bude vše za námi. Teprve pak si uvědomíme, jak moc nám budou naši blízcí chybět a jak velký význam v našem životě měli. Včera mi zemřela má drahá teta, která byla skoro čtyři měsíce ve Vigilním komatu. Byla to žena, která nikdy nikomu neublížila a žila jen proto, aby konala dobro. Na jednu stranu si říkám, že už má svůj klid u Boha a nic jí nebolí, ale na druhou stranu si musím přiznat, že jsem do poslední chvíle doufala, že se probudí a znovu se na nás bude usmívat. Bohužel i ona se ocitla na tom sepsaném seznamu a i pro ni si přišla smrt. Nám tedy nezbývá než se začít dívat na život a na smrt jako na realitu, vyrovnat se s tou největší bolestí a žít pro ty, co jsou tu ještě s námi. Všem, které jste také v životě někoho ztratili, přeji hodně sil, abyste mohli žít dál, pro ty, co vás ještě potřebují.
Tento článek jsem napsala na památku naší drahé a milované tety Marušky. Budeš, nám moc chybět teto! Navždy zůstaneš v našich myšlenkách i v našich srdcích.